Pracovníci v sociálních službách často řeší otázku, jak naplnit volný čas klientů. Jak je zapojit do různých činností. Nezřídka ale zaznívá povzdech, že se klienti do nabízených aktivit zapojit nechtějí. Že jsou pasivní. Že by nejraději nedělali nic. Proč to tak je a co se s tím dá dělat?
V první řadě je důležité podívat se na to, jaké činnosti klientům nabízíme. V mnoha organizacích bývají na chodbách vystavené výrobky klientů. Mnohdy ale působí spíše jako výtvory dětí z mateřské školky. A to i v zařízeních, kde žijí dospělí lidé s mentálním postižením či senioři. V jiných organizacích naopak najdete krásné a hodnotné výrobky, u kterých je jasné, že je dělal dospělý člověk.
Když dospělý klient lepí sněhuláka z vaty, asi jen těžko získá pocit, že tvoří něco hodnotného a užitečného. Když ale vyrábí například keramický hrnek, pocit smysluplnosti je mnohem vyšší. Hrnek si totiž někdo koupí a bude z něj pít a to dává člověku dobrý pocit a motivaci.
Aby se klient do nějaké činnosti chtěl zapojit, tak především musí cítit, že je to činnost užitečná a smysluplná. Že to není jen aktivita uměle vytvořená k tomu, aby byl klient zabaven. Samozřejmě každý klient je jiný a každému dává smysl něco jiného. Zde uvádím pár příkladů činností, které pro mnoho klientů smysl mají.
Podobných aktivit se dá vymyslet celá řada. Při jejich hledání musí být člověk vynalézavý. Není příliš užitečné snažit se klienty za každou cenu nějak zabavit. Naopak velký význam má hledat činnosti, které klient vnímá jako užitečné a které jemu samotnému dávají smysl. Podílet se na něčem smysluplném je totiž jedna ze základních lidských potřeb. A ztráta pocitu užitečnosti je jedna z nejhorších věcí, které se člověku mohou stát.
Líbil se vám tento článek? Tak ho sdílejte dál! Děkuji.