Chcete, aby byli klienti aktivnější? Přestaňte tlačit

„Musím klienty zapojit do nějaké aktivity, protože když přijde vedoucí a uvidí, že klient nic nedělá, tak budu mít nepříjemnosti.“ Podobný výrok slýchám v pobytových službách opakovaně. Zdá se mi to dost nešťastné. Lehce se pak stane, že jsou klienti nuceni do aktivit, o které nemají ve skutečnosti zájem. A to je velký problém. V následujícím textu prozkoumáme, proč jsou takové situace v sociálních službách časté a jak se jim do budoucna vyhnout.

Dědictví minulosti

Kde se přehnaný důraz na aktivity bere? V České republice je stále ještě živé dědictví ústavních služeb. V nich panovala představa, že sociální služba má klienty neustále rozvíjet, vychovávat, aktivizovat a někam posouvat, ať se jim to líbí nebo ne.

Typickým znakem ústavních služeb byly též hromadné aktivity klientů: společné procházky, společné cvičení, zpívání apod. Očekávalo se, že dobrý klient se do těchto aktivit zapojí. Kdo se zapojit nechtěl, měl pomyslné mínus.

S ústavními službami je spojena představa, že dobrý klient je aktivní klient. Bohužel tato představa často přetrvává dodnes. Když má klient hodně aktivit, tak jsou pracovníci spokojeni a mají pocit, že svoji práci dělají dobře. Když klient aktivity odmítá a touží po větším klidu, tak mají pracovníci mnohdy pocit, že to je špatně. Přitom respektovat u klienta větší potřebu klidu je naprosto v pořádku. Je to stejně v pořádku, jako vycházet u jiného klienta vstříc větší potřebě aktivity.

Zapomeňte na klidné stáří

Například senior v domově pro seniory se lehce může dostat do nezáviděníhodné situace. Do domova přišel s představou klidného stáří. Najednou ale vidí zklamání ve tvářích personálu, když se nechce zapojit do nabízených činností. Někteří klienti nechtějí dělat problémy, chtějí naplnit očekávání personálu a zapojí se i do aktivit, o které ve skutečnosti příliš nestojí. Jiní klienti nabídky aktivit důsledně odmítají a mohou si časem vysloužit nálepku nespolupracující klient.

Někdy je ve hře i tlak příbuzných, kteří vyžadují, aby byl jejich senior aktivnější. Občas personál neumí naléhání příbuzných odolat a tlačí seniory do aktivit jenom proto, že si to rodina přeje. To je ale zcela jednoznačně chyba. Proč by měl senior v pobytové službě vyvíjet neustále nějaké aktivity, když přece v běžném životě je stáří bez diskuse vnímáno spíše jako období klidu a odpočinku?

Aby nedošlo k mýlce, nabídka různých aktivit v pobytových sociálních službách je výborná věc. Jde ale o to, aby klient cítil, že účast na aktivitách je možnost, nikoliv nutnost. Že do aktivit se zapojit může, ale také nemusí a že personál respektuje jeho rozhodnutí. Klientovo přání ohledně míry zapojení do aktivit by mělo být zaznamenáno v jeho individuálním plánu.

Odpočinek po práci? Zbytečný přežitek

Můžeme si také představit člověka s mentálním postižením, který žije v chráněném bydlení. Dopoledne pracuje v chráněné dílně a odpoledne se těší na důkladný relax. Ovšem po návratu z dílny na něj čeká pracovník s odpoledním plánem aktivit.

Pracovníci mnohdy mají pocit, že by klient měl trávit volný čas aktivně. Vnímají jako chybu, když klient chce trávit volný čas pasivněji, například odpočinkem. Ve skutečnosti to není vůbec žádný problém. Spousta běžných pracujících po práci odpočívá například u televize a všem to přijde naprosto normální. I člověk s mentálním postižením má plné právo rozhodnout se, jak bude trávit svůj volný čas.

Co klient může a co musí

Moderní sociální služba by měla vycházet z potřeb, přání a očekávání jednotlivých klientů. Alespoň se to tak můžeme dočíst ve standardech kvality a v zákoně o sociálních službách. Měli bychom respektovat životní zvyklosti každého člověka a pomáhat lidem žít pokud možno běžným způsobem života. A všichni víme, že v běžném životě jsou někteří lidé aktivní více a jiní méně.

V zákoně o sociálních službách se také dočteme, že sociální služba má na klienty působit aktivně. To jistě ano. Je potřeba, aby sociální služba klienty podporovala ve využívání vlastních schopností a dovedností v každodenním životě a v péči o sebe. Je chyba, když pracovníci dělají namísto klienta i to, co by klient zvládl sám. Klient by neměl být zahrnován nadbytečnou péčí i když by si to někdy třeba i přál.

Je proto v pořádku očekávat, že se klient sám oblékne, pokud je toho schopen, ustele si postel, umyje si po sobě hrníček nebo uklidí věci ve svém pokoji. Dalo by se říci, že využívat své síly v péči o sebe (včetně péče o svůj byt nebo pokoj) je klientova povinnost. Jestli se však klient zapojí do různých dalších volnočasových aktivit, jako je cvičení, procházky, rukodělné činnosti apod., to by mělo být zcela na jeho rozhodnutí. Do těchto aktivit se zapojit může, ale nemusí.

Je na místě, když pracovník klientovi určité aktivity nabídne a zkusí ho přiměřeně motivovat. Rozhodně ale není chyba pracovníka, když klient tyto aktivity odmítne. Je správné, když pracovník rozhodnutí klienta respektuje a nesnaží se klienta do aktivit nutit za každou cenu. Přílišný tlak většinou probouzí u klienta odpor. Skutečná motivace probíhá bez tlaku. Klient cítí, že má možnost volby a že jeho rozhodnutí je ostatními respektováno.

Líbil se vám tento článek? Tak ho sdílejte dál! Děkuji.